Jak to všechno začalo....

Jsem patriot. Prakticky celý život bydlím na vesnici obklopena zvířaty. Kočkami a psi, coby domácími mazlíčky, ale i zvířaty hospodářskými, nebo tvory ze ZOO.

Profesí jsem veterinární technik, zvířata neodlučitelně patří k mému životu. Prožívám s nimi jejich zvířecí životy, ve kterých je stejně jako v těch lidských, radost i bolest, šťastné náhody i nemoci, konce tragické i veselé. Na příběhy, které končí happyendem - a naštěstí jich není málo - na ty člověk vzpomíná nejraději.

Kdy vlastně začala moje první psí láska? Tatínek se věnoval myslivosti a tak tu byl ohař Rek a k tomu pár oříšků. Byli ale věrni svému mužskému páníčkovi, a tak moje touha mít opravdu jen svého vlastního psa vyvrcholila v okamžiku, kdy jsem si v prvním ročníku veteriny dovezla domů svého Romka. Samozřejmě bez souhlasu rodičů. Byla to kolie, v krvi mu kolovala jihomoravská krev, jako malý hlídal se svými sourozenci a maminkou stádo krav. Svou ušlechtilostí, bystrostí a krásou si získal celou naši rodinu, která ho milovala po celý jeho 9letý psí život.

Druhý psí nástup jsem prožila po ukončení mateřské dovolené, kdy jsem pracovala „ na obvodě“. Starý pán dovedl na utracení 3letou fenku dalmatina, o kterou se ze zdravotních důvodů nemohl dále starat. Dalinka se dožila 16 let, jedenkrát měla štěňátka, byla milovnicí koček a adoptivní matkou štěněti německé dogy – Báry.

Barunku jsme si vzali jako malinké štěně z nadpočetného vrhu, přineseného k utracení. Dožila se na dogu úctyhodných 12-ti let, štěňata neměla, ale nahradila maminku několikadennímu srnčátku, které našli opuštěné. Srnec Jasánek byl téměř jako hlídací pes, byl fixován na „domácí“, které znal a k cizím zaujímal pozici obranáře. Mám na něj krásné vzpomínky, žil s námi 5 let, (srnci se v zajetí déle nedožívají).

Agon byl dalším pejskem, který obohatil můj život. Byl to nádherný stříbrný trpasličí pudl. Setkala jsem se s ním jako 2,5letým u nás ve veterinární ordinaci, kdy ho majitelé dovedli na utracení, protože se nedokázal vyrovnat se životem v paneláku, kde ze stesku vyl a štěkal. Takové krásné zvíře jsme nedokázali uspat, ujali se ho mí rodiče, kteří krátce předtím přišli o pejska. Věnovali mu spoustu času a péče, pes své chování úplně změnil a dožil se 15ti let. ).

V době, kdy Bára začala mít zdravotní problémy a podstoupila náročnou operaci, přišel můj manžel s přáním pořídit si opět štěně německé dogy. Černou Bolku z Pernštýnských Hradeb jsme si dovezli z Pardubic. Navštěvovaly jsme cvičák a Bolinka byla (na dogu) velmi úspěšnou absolventkou spousty zkoušek (viz. dále). Na Mikuláše 2010 po krátkodobých vážných problémech se srdíčkem Bolinka odletěla doprovázet nebeskou psí partu.

Ve stejném období mě navštívila i moje spolužačka a kamarádka Zdeňka Stránská, která je dlouholetou chovatelkou malých i velkých kníračů. Byla to právě ona, která mi vnukla myšlenku, že velký knírač to je to ONO, co by se ke mně hodilo.

Bylo rozhodnuto: další „holkou“ v pořadí se stala velká černá kníračka Poli ze Šternberské strže alias Iriska.. Přezdívku zdědila svoji po své babičce a byla nutná z důvodu, že přivolávání dvou psů : „ Boli“ a „Poli“ bylo poněkud komické.

A jak to bylo s Derikou? Původně jsem chtěla mít štěně z vlastního chovu. Iriska přesto, že byla dvakrát nakryta, štěňat jsme se nedočkali. Moje kamarádka a chovatelka Nikoll Kučerová v tu dobu měla štěňata po slovenském šampiónovi Bricas Vatikán (viz. rodokmen). Bylo to ojedinělé spojení, Bricas krátce nato byl otráven. Jsem hrozně moc ráda, že jsem si tehdy to černé klubíčko domů dovezla. Nyní je z ní chytrá a nádherná fena.

Xara je fenka malého černostříbřitého knírače. Její paničkou je moje pravá ruka, vnučka Lucinka Pustějovská. Xsarinka, stejně jako Iriska pochází z CHS Šternberská strž od Zdenky Stránské. Jak se to jeví a pokud jí to vydrží, Lucinka bude pejskařka celou svou duší. Mít psa bylo jejím velkým snem. Tak po Vánocích 2010 se jí sen splnil.

I když celým životem mě psi provázeli, nikdy jsem je necvičila ani nevystavovala. Byla to Zdeňka, která jako rodilá „Šternberačka“ chodila na cvičák do ZKO Štěpánov, a která mě dotlačila absolvovat s oběma „holkama“ základní výcvik. To byl původní záměr, který se, myslím, vydařil, a po kterém následovalo další množství úspěšně složených zkoušek, výstav a závodů. Výcvik nás „chytil“ a naší domovskou organizací se stala ZKO Štěpánov.

Na těchto stránkách bych chtěla právě Zdeňce Stránské - CHS Ze Šternberské strže moc poděkovat, protože to byla ona, která mě dovedla mezi pejskaře a já tak mohla „pejskařinu“ vychutnat i z této stránky.

Je spousta lidí a kamarádů, kteří mi v pejskařině ochotně pomáhají , a kterým by patřil můj dík. Těžko je všechny vyjmenovat, nerada bych někoho opomenula. Velmi si vážím pana Josefa Václavského, štěpánovského kynologického nestora, rozhodčího, krajského výcvikáře a člena ZKO Štěpánov, jehož dobré rady, zkušenosti, ale i odborné kritiky mi pomáhají v práci se psy.

Velký dík patří i mému manželovi Ivovi, veterináři a velkému milovníku a chovateli koní, který mým aktivitám fandí, podporuje je a je k nim velmi tolerantní.

A ještě jedno vysvětlení na závěr.......

Původně jsem nechtěla a ani nepřemýšlela o chovatelské stanici. Až později, kdy jsem s Iriskou úspěšně absolvovala řadu výstav a zkoušek, chtěla bych je zúročit v chovatelství. Řekla jsem si, že každé štěně bude obrovskou radostí a láskou minimálně pro mě, pro Marii.

A proč právě knírači? Právě pro to :) ....... ten kdo je pozná, tak je to láska na celý život.